Proč ve vztazích reagujeme na nejistotu každý jinak? O citové vazbě s psychoterapeutkou Markétou Šetinovou

Včera jste byli na skvělém rande. Dnes napíšete zprávu, na displeji zasvítí „zobrazeno“ – ale už hodinu žádná odpověď. Někdo si pomyslí, že má ten druhý nejspíš práci, a bez starostí pokračuje ve svém dni. Jiný bude každých pár minut kontrolovat telefon a přemýšlet, co udělal špatně. A další usoudí, že druhá strana evidentně nemá zájem, a kontakt pro jistotu rovnou zablokuje.

Jedna situace, tři velmi odlišné reakce. Velkou roli v tom hraje fakt, jak jsme se v životě naučili zvládat nejistotu a blízkost. Právě tím se zabývá psychologická teorie citové vazby neboli attachmentu.

Co je citová vazba

Teorie citové vazby popisuje, jak si vytváříme blízké vztahy a jak reagujeme ve chvílích, kdy se v nich necítíme úplně bezpečně. Nejde přitom jen o to, jak moc druhého člověka potřebujeme. Citová vazba ovlivňuje také to, jak snášíme odloučení, jak hledáme ujištění, jak komunikujeme své potřeby nebo co děláme, když máme strach z odmítnutí. 

Jak vznikla teorie citové vazby

Její základy položil britský psychiatr a psychoanalytik John Bowlby, který se zabýval tím, jak děti reagují na odloučení od pečující osoby. Na jeho práci později navázala psycholožka Mary Ainsworthová známým „testem neznámé situace“, při kterém sledovala reakce malých dětí na odchod a návrat rodiče.

V roce 1987 pak Cindy Hazanová a Phillip Shaver ukázali, že podobné principy mohou pomoci vysvětlit také naše chování v partnerských vztazích. Popsali tři základní vztahové styly: bezpečný, úzkostný a vyhýbavý.

Jak vypadá bezpečná citová vazba

Bezpečná citová vazba neznamená, že nikdy necítíme strach, nejistotu nebo žárlivost. Rozdíl spočívá především v tom, jak s těmito pocity zacházíme.

Pokud nám partner několik hodin neodpovídá, nemusíme automaticky předpokládat, že je něco špatně. Dokážeme si připustit i jiné možnosti – třeba že má hodně práce nebo zkrátka nemá telefon po ruce. 

Blízkost neznamená ztrátu sebe sama 

Bezpečná citová vazba ale neznamená, že všechno přijmeme a vlastní potřeby odsuneme stranou. Když nám něco dlouhodobě nevyhovuje, dokážeme o tom mluvit, nastavit si hranice a říct, co potřebujeme. Umíme si být s druhým blízko, aniž bychom při tom ztráceli vlastní samostatnost. 

Když nejistota spouští strach z opuštění

Pro úzkostné vztahové tendence bývá typická zvýšená citlivost na náznaky odmítnutí.

Za podobnými reakcemi často stojí především strach, že o vztah přijdeme. Potřeba blízkosti sama o sobě samozřejmě není špatně. Důležité je postupně se učit vyjadřovat ji tak, aby nám pomáhala cítit se bezpečněji, místo aby naši nejistotu ještě prohlubovala. 

Když na blízkost reagujeme ústupem

Vyhýbavé tendence mohou na první pohled působit úplně opačně. Člověk vypadá samostatně, nezávisle a působí, jako by vztah vlastně ani příliš nepotřeboval. Když máme vyhýbavý typ citové vazby, může nás i upřímný projev zájmu spíše vyděsit. 

V jednom vztahu můžeme být klidnější než v jiném

To, že u sebe poznáváte některé úzkostné nebo vyhýbavé reakce, neznamená, že jste „úzkostný člověk“ nebo „vyhýbavý typ“ ve všech vztazích a navždy.

Naše vztahové reakce ovlivňují zkušenosti z dětství, ale také pozdější vztahy, aktuální životní situace a chování konkrétního partnera.

Vedle partnera s bezpečným attachmentem se spousta z nás taky zklidní.

Markéta Šetinová

psychoterapeutka

Web | Podcast

Vedle člověka, který komunikuje otevřeně, je předvídatelný a respektuje naše hranice, se proto můžeme chovat úplně jinak než ve vztahu plném nejistoty.

Zároveň ale nemůžeme veškerou odpovědnost za vlastní reakce přenést na druhého. Právě jejich rozpoznání je prvním krokem k tomu, abychom s nimi mohli pracovat.

Jak postupně budovat bezpečnější vztahové reakce

Bezpečnější vztahové reakce se obvykle budují postupně. Začít můžeme tím, že si budeme všímat drobných automatických reakcí, které naši vztahovou nejistotu posilují. 

1. Zastavte se a pojmenujte, co se děje 

   Když máte chuť poněkolikáté zkontrolovat telefon nebo naopak ze slibně se rozvíjejícího vztahu rychle utéct, zkuste nejdřív chvíli nic nedělat.

   Pojmenujte si, co právě prožíváte. Je rozdíl mezi myšlenkou „určitě o mě ztratil zájem“ a uvědoměním „teď cítím strach z odmítnutí“.Už tahle malá změna vám může dát prostor nereagovat okamžitě.

2. Říkejte, co potřebujete  

   Nejistota snadno vede k výčitkám, mlčení nebo snaze získat ujištění oklikou.

   Užitečnější bývá říct svou potřebu přímo. Místo „nikdy na mě nemáš čas“ například „pomohlo by mi, kdybychom se předem domluvili, kdy se uvidíme“. Cílem není vlastní potřeby potlačit, ale vyjádřit je dřív, než z nich vznikne konflikt.

3. Sledujte nejen chemii, ale i pocit bezpečí 

   Ptejte se sami sebe, jak se ve vztahu cítíte dlouhodobě. Jste vedle druhého většinou sami sebou? Respektuje vaše hranice? Dokážete spolu mluvit i o nepříjemných věcech? Odpovídají jeho činy tomu, co říká?

   Silná přitažlivost je příjemná, ale pro spokojený vztah je stejně důležité, jestli se v něm můžeme cítit bezpečně.

4. Všímejte si svých vzorců bez zbytečné kritiky 

   Možná zase zkontrolujete telefon desetkrát. Nebo začnete hledat důvody, proč člověk, který se vám ještě včera líbil, vlastně vůbec není pro vás.

   Místo okamžitého hodnocení zkuste své reakce nejdřív jen zaznamenat. Čím lépe jim rozumíme, tím snáz můžeme příště zkusit reagovat trochu jinak.

Citová vazba se může postupně měnit

Dobrou zprávou je, že vztahové reakce nejsou neměnné. Nové zkušenosti nám mohou postupně ukázat, že blízkost může být bezpečná a že své potřeby můžeme vyjadřovat, aniž bychom kvůli nim byli odmítnuti.

Nemusíme proto pasivně čekat na dokonalého partnera ani se smířit s tím, že budeme už navždy opakovat stejné vztahové vzorce. Prvním a nejdůležitějším krokem na cestě ke změně může být už samotné rozpoznání chvíle, kdy za nás začíná jednat strach.